Jak jsme začala s projektem na dvanáct týdnů, aneb Umělcova cesta…

24.02.2016 17:35

Jak jsme začala s projektem na dvanáct týdnů, aneb Umělcova cesta…

K umělcově cestě jsem se dostala úplnou náhodou přes rozklik reklamy na internet. Poté už to šlo ráz na ráz. Reklama byla na dvanácti týdenní kurz v jedné nejmenované škole. Našla jsem, že plánují otevřít nový kurz a nabízeli ukázkové hodiny. Tak jsme si svědomitě poznamenala datum do diáře a těšila se co zažiji. Ten večer kdy jsem šla na ukázkovou hodinu, jsem byla v práci a spěchala jsem abych stihla přijít včas. Ale jelikož jsem dlouhou dobu nemohla najít správnou ulici, přišla jsem o 15 minut pozdě. Sice to ještě byla akademická čtvrthodinka, ale na mě to bylo nezvyklé a cítila jsem se vážně hrozně. Všude chodím včas a většinou s takovým předstihem, že si stačím přečíst kapitolu z knížky, nebo uháčkovat půlku náhrdelníku. Takže po běhu a úprku jsem se dostala na místo určení, padla jsem na podlahu na polštář a nestačila se divit, jak rozdílní lidé na ukázkovou hodinu přišli. Někteří tam již byli s tím, že vědí dopředu, že kurzu se nebudou moci zúčastnit. Kdybych byla v této pozici, raději bych na ukázkovou hodinu ani nechodila. Ale já jsem věřila, že penízky přijdou a já si kurz zaplatím. Ukázka trvala dvě hodiny a zkusili jsme si některá cvičení. Povídání bylo velice zajímavé a nejvíc mě překvapovali názory některých účastníku. Nicméně závěrem bylo, že celá umělcova cesta je vlastně z knížky „umělcova cesta“ od Julie Carmen. Odcházela jsem s pocitem, že přesně tohle teď potřebuji, že jsem našla něco, co mě nakopne. Leč nebylo mi souzeno, penízky byli potřeba jinde a tak jsem na kurz jít nemohla. Koupila jsem si tedy alespoň knížku, která stála do 300,- . Začala jsem číst už cestou domů ve vlaku a říkala jsem si, že ta knížka je vlastně podrobný návod, jak projít umělcovu cestu sám. Sice chyběla interakce s jinými lidmi, ale v tuhle chvíli to byla má útěcha. Začala jsem tedy zvolna a nadchlo mě to natolik, že jsem se nemohla odtrhnout. Ze začátku jsem úkoly plnila horlivě a svědomitě. Po pár týdnech, ale začalo známé skřípání. Naštěstí Camerovnová popisuje, že to je v tvořivém procesu běžné a takové chvíle nastanou u každého umělce. Je důležité se přes to přenést s lehkostí pírka a vytrvat.
Celý projekt začíná rozmluvou o dvou nejdůležitějších nástrojích umělce!Ranní stránky a umělecké schůzky…
Ranní stránky jsou vlastně takovým deníkem, vhledem, psychoterapií, kterou umělec provádí každé ráno a píše v rozsahu tří stránek co ho napadne. I přes to, že se mi zdá, že píše bláboly je to velice důležité. Ve svém životě jsme prošla mnoho fází psaní deníků, blbníčků, tvořením kognitivních map vylepováním snů a děláním nástěnek. Tak jsem si říkala, že to pro mě bude pohoda… Zprvu to bylo snadné, ale časem jsem začala psaní flákat, snížila jsem denní rozsah na jednu nebo dvě stránky a některé dny jsme vůbec nepsala. Moje vůle vytrvat v tomto projektu až do konce, ale byla silnější a tak jsem zatnula zuby a dál jsem pokračovala v pracovním úsilí. Po čase jsem zjistila, že se z ranních stránek stal můj rituál, připravím si snídani, sednu si a píšu. Pokud se tak nestane každé ráno, jsem mrzutá a nesvá. Ten pocit, že jsem to zanedbala je tak nutkavý, že když ráno nepíšu, pronásleduje mě celý den a klepe mi na rameno s větou: „Na něco si zapomněla!“ Takže ranní stránky píšu pravidelně a až teď po několika týdnech vidím, jak účinný nástroj to je a jak mi velice pomáhá psaní a třídění myšlenek. Je to levnější než psycholog a kreativnější než psaní statusů na facebook. Četla jsem o jedné ženě, co psala ranní stránky ve formě veřejného blogu a přišlo mi to fajnové. Ale po přečtení některých mých stránek, bych to nepřála číst ani největšímu nepříteli.Druhým nástrojem umělce jsou umělecké schůzky. V knize jsou velmi diskutované a sledované téma. Autorka stále nabádá k dodržování týdenních uměleckých schůzek. Jde o schůzky se svým vnitřním umělcem. Umělecká schůzka by měla být jen sama se sebou, udělat něco pro svého umělce, vzít ho na výstavu, na procházku, na nákup, nebo jen tak o samotě posedět v kavárně a přemýšlet. Popravdě tento nástroj mi nedělá vůbec problém a umělecké schůzky plním svědomitě a pravidelně. Dělala jsme to tak vždycky v zájmu zachování zdravého rozumu a psychické pohody.S pravidelností chodím nakupovat korálky a výtvarné potřeby. Chodím na kafe a dortíky, procházkou z práce, procházky na vlak a to jsou vždy momenty jen pro mě.Své chvilky mám i ve vlaku, kdy nasadím sluchátka, pustím hudbu a jsem ve svém světě. Uzavřu se do bubliny a nechci být rušena. Často si čtu, píšu, háčkuji, nebo jen tak nečinně sedím a koukám z okna. Je to pro mě chvilka o samotě s mými myšlenkami, je to pro mě čas na přemýšlení.Na uměleckou cestu jsem navnadila další dvě dobré duše a konzultuji s nimi své úspěchy, neúspěchy, bloky, klopýtnutí, pády, okamžiky štěstí i velkého zklamání.
A nyní mám celou umělcovu cestu za sebou, možná i úspěšně. Naučila jsem se mnoho nových věcí a opravdu jsem prozkoumala svou kreativitu, která mi občas dávala zabrat.

Podle knihy: Umělcova cesta- Julia Cameron